Výchova a životní styl
Chtěla bych upozornit studenty FHS UTB, že tato esej je již odevzdaná jako zápočtová práce, tudiž nedoporučuji kopírovat :-). Děkuji
Životní styl má široké spektrum podob. Je určen nejen ekonomickou situací, ale také vlastními hodnotami, ideály, představami o světě, subjektivními pocity o tom co je a není správné. Částečně je životní styl determinován mimo jiné tím jak jsme byli vychováni a k čemu jsme byli vedeni. Svým životním stylem pak dále ovlivňujeme výchovu vlastních dětí, snažíme se je vést ve stopách a především v souladu s našimi hodnotami. Lehce z těchto řádků můžeme vyčíst, že výchova a životní styl jsou navzájem propojeny. Přičemž výchova, byť jako jedna z nejdůležitějších, není jediným určujícím prvkem životního stylu. Nesmíme zapomenout, že na dítě působí mnoho dalších aspektů jako je sociální skupina, ve které se jedinec pohybuje, učitelé, církevní organizace, sportovní, ekologické organizace, vnitřní motivace, světová osvěta, masové sdělovací prostředky, vyhodnocení vlastních zkušeností apod.
V oblasti tělesné výchovy vedeme své děti ke sportu, je-li součástí našeho života. Naopak nejsme-li sportovně založeni, pak ve většině případech zanedbáváme rozvoj tělesné výchovy i u svých dětí. Nutno je však podotknout (a to i k následujícím výchovám, o kterých zde budu psát), že nic není absolutní v oblastech výchovy a tak lze nalézt i děti, jež se odlišují od svých rodičů. Díky tomu můžeme najít děti, jež sportuji i přes rodičovskou nechuť k sportu či lze potkat rodiče, jež sport nebaví, ale své děti k němu vedou. Sami jistě znáte rodiny, kde sourozenci jsou naprosto odlišní a zatím co jeden je vášnivý sportovec, druhý má ve svých očích zcela jiné zájmy.
Obdobné je to s estetickou výchovou. V případě umělecky zaměřených rodin se dítě častěji setkává s místy, kde může rozvíjet své estetické vnímání. Ať už se jedná o hudební, výtvarné kroužky, návštěvy muzeí, památek, koncertů a divadel nebo o prostředí vlastního domova, kde se dítě setkává s uměleckými díly, výzdobou, literaturou a hudbou, která je blízká jeho rodině. Jedinci, jež se nevyskytují v podobně laděném prostředí si těžko dokážou představit krásu umění, které neznají a utvořit si dostatečně kvalitní názor na to, v čem nemají téměř žádný přehled. Obzory dítěte je potřeba rozšiřovat a ukazovat mu i věci, které nám samotným se v umění nelíbí. Proč? Právě z toho důvodu, aby dítě získalo svobodu rozhodování a mohlo si upevnit vkus podle svého. Výchovně pak působí i škola, která má za úkol rozvíjet v dítěti jeho estetické vnímání, schopnosti a vytvářet všeobecný přehled o jednotlivých uměleckých směrech. A pochopitelně je zde potřeba zahrnout také módu, která je jedním z viditelných prvků životního stylu. Chodí dítě upravené? Záleží mu na svém vzhledu? Pokud není vedeno svou rodinou, pak jen velmi zřídka. Funguje zde velmi dobře nápodoba, co vidím na druhých, to přejímám mnohdy nevědomky. Lze však říci, že tady je více než rodina určující sociální skupina přátel a kamarádků, kterým se chceme líbit a zapadnout mezi ně.
V rámci ekologické a environmentální výchovy je spousta rodin nedostatečně vzdělaná, jelikož ve školách nepatří ekologie zatím k primárním tématům. Proto se velmi málo setkáváme s rodiči, jež by dbali na dostatečné povědomí svých dětí v této oblasti. Nutno také říci, že ekologie se ještě nestala zcela moderní záležitostí a není standardním tématem v domácnostech. Děti se mnohdy stydí, za své ekologicky laděné myšlení, protože bývají označováni za blázny a nadšence, kteří se snaží marně…Kolikrát již padla od různých lidí věta typu: „Proč bych třídil odpad, když jiní to nedělají, co já takovou troškou pomůžu?“. Postupem času se stud vytratí, dítě ekologický život přijímá zcela za svůj a snaží se naučená pravidla dál předávat. Ti jež přijmou ochranu přírody jako jednu ze svých hodnot, dokážou pak z toho vytvořit dokonce i vlastní přednost a klad, čímž zvyšují prestiž takového chování a mohou přilákat více nadšenců. Vnímá-li rodič, že jeho dítě chce žít co nejvíce v souladu s přírodou, měl by jej podporovat. Ukázat mu co má a nemá smysl. Neměli bychom také zatracovat možnost, že naše děti mohou učit nás a abychom svým dětem co nejlépe pomohli, měli bychom se vzdělávat v oblastech, které naše dítě zajímají. Upevníme si tak vztah s dítětem, protože s námi bude moci mluvit o svých zkušenostech a o svých vědomostech.
V případech, kdy rodiče uznávají řád a pořádek dochází ve výchově k vedení k pravidlům, mnohdy působí výchova přísněji než v jiných rodinách. Den má svá pravidla, bývají přesně vymezené časy na učení, úklid, zábavu, spánek. Děti jsou vedeny k přesnosti a dokonalosti. Otázkou je, zda tito rodiče umí polevit ze svých požadavků v případech, kdy dítě nezvládá či je přetěžováno a zda dítě, jež náhlou událostí o tento řád přijde, dokáže se samo vypořádat s okolním světem a vytvořit si řád vlastní nebo se naopak nedokáže bez vedení uchytit v životě. Protipólem jsou pak rodiny bez řádu, nakládající s časem podle libosti. Nezřídka kdy může díky tomu docházet k nesplnění různých závazků a povinnosti, protože tito lidé mají často na vše dostatek času a stávají se nespolehlivými. Dochází i k špatným sociálním návykům, kterých se potom jedinec v dospělosti těžko zbavuje. Je třeba najít dostatečný kompromis mezi oběma možnostmi, naučit dítě nejen žít v řádu, ale také umět z něj odejít a zvládat náhlé změny, které nastanou, nesmíme vytvořit v dítěti závislost na řádu.
Žijeme v heterogenní společnosti a tak je nezbytné, aby rodina vedla dobře u dětí i multikulturní výchovu. Máme-li tradice, pak je svým dětem předáváme a snažíme se jim vysvětlit jak důležitá je pospolitost. Nezanedbáváme však seznámení dětí s odlišnostmi kultur, k toleranci k těmto odlišnostem a pochopení tradic, které nám nejsou vlastní. Co však v případě, kdy rodiče sami nebyli vedeni k toleranci a nedokážou tyto odlišnosti přijmout? Předávají pak své tradice a shazují kulturu druhých, nahlížejí na jednotlivé skupiny na základě jednoho, dvou špatných příkladů a celou kulturu této skupiny pak odsuzují, mnohdy jen z povrchního nahlížení. K tomu, abychom získali toleranci a naučili se chápat odlišnosti potřebujeme nahlídnout do struktury skupin co nejhlouběji, ukázat svým dětem dostatečně všechny znaky a nesoustředit se pouze jen na klady či naopak zápory. Potřeba je nechat dítě, aby si názor samo vytvořilo a našim úkolem je dát mu k tomuto utváření si názorů co nejvíce podkladů. Problém je, že nedokážou-li toto udělat rodiče, nedokážou to většinou potom ani jejich děti a výchovou se stále dokola vžívá do dalších generací netolerance. V tomto ohledu nestačí nechat výchovu jen na rodičích, ale je třeba nechat zde vstoupit i školu, média, různé informační semináře, instituce, které umožňují setkání jednotlivých skupin spolu a učit je spolupracovat.
Velmi složitou otázkou je výchova sexuální. Rodiny mají různé názory na to, kdy a jak seznámit dítě se sexuálním životem. Jedni jsou benevolentní, jiní upjatí. Ti jež nikdy neměli možnost mluvit o intimních otázkách otevřeně mají problém se tomu naučit u svých dětí. Děti se pak těžko orientují v mravních otázkách, které se týkají pohlavního života a mnohdy neví jak se mají k tomuto životnímu kroku do dospělosti postavit. V dnešní době získávají mnoho informací ze světa médií, obracejí se na internet. Nesmíme ale zapomenout, že tato média mohou naše děti ovlivňovat velmi negativně, protože informací je příliš a nelze eliminovat ty špatné a nepřesné. Proto je pro nás samotné lepší dokázat se svými dětmi mluvit i o věcech intimních.
Úcta k sobě samému, ke starším, k nemocným apod. je přejímána především nápodobou. Děti jež vidí u svých rodičů, že není třeba mluvit s druhými s úctou se většinou stanou mladými, na které se v dnešní době tolik nadává. Nemůžeme čekat, že budeme na své děti působit autoritativně, když sami neumíme uznávat autority. Úcta má být samozřejmostí, ke které jsme byli vychování. Ovšem ne slepě a za každých okolností, důležitá je totiž i úcta k sobě samému.
Komentáře
Přehled komentářů
Hezké,hm,ale dlooooouhé...hihihi.Neco kratšího aj pro nás obyčejné lidičky
...........
(Mili, 18. 1. 2009 10:21)